29. listopadu 2009 **bez titulku**
Některé věci nechápu a některé lidi také nechápu. Bude to asi tím, že jsem celkově velice nechápavý muž, poněvadž jinak si neumím vysvětlit, že je na světe tolik chvil, kdy čumím s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Asi jsem naivní.
Již jsem o tom párkrát psal na facu, že nerozumím z čista jasnému obrácení lidských "citů", nebo co já vím, jak to nazvat. Já prostě neumím udělat "bum bác" a mít všechno jinak.
Dva roky spolu žijem, nějakým způsobem bojujem... spolu, proti všemu, sami se sebou a chvílema i proti sobě... a najednou je tu vakuum. S vakuem pracuju, dokonce z dosti vysokým vakuem pracuju a tak vím, jaká je to svině. Když to tak vezmu, jsem asi jeden z mála lidí, kteří pracují s ničím. No, ale to jsem trochu odbočil...
Celý pitomý dopoledne lezu po bytě po kolenou, hrabu se ve věcech a přemýšlím, co by chtěla mít u sebe, co by jí udělalo radost a co by mohla potřebovat. Není to tak dávno, co psala, že život s půlkou věcí není to pravé. A tak se tu o něco snažím a těším se. Nezapomínám ani na takové detaily, jako jsou nějaká CD s muzikou a filmy, když už jí povezu PC, aby se mohla cítit zase o trošku víc jako doma, pohodlně. Lávovou lampu, návleky a pohorkové boty s větrovkou, kdyby chtěla jet do hor, protože to ona dělá ráda a hory miluje.
Chci jí udělat radost, sháním auto a řidiče, protože na ní se zase všichni vyprdli, ale pak prostě zase čumim (viz.perex) a cítím se dotčeně. Nepozve nás ani na kávu. My bychom stejně nejspíš nepřijali, asi to není vhodné, ale přecijenom jsem nějaký vstřícný krok čekal. Skoro se mi chce říct přátelský. Místo toho ale "nechte mi to max. u výtahu, jo. Odnesu si to sama, pokud vám to nevadí". No, nevadí... Ještě před pár týdny mi nabízela, ať přijedu na kávu a teď už ani nesmím vidět kde a jak bydlí. No, asi jsem byl vážně zlej partner do života, když to chce taková opatření.
Asi to bylo proto, že nejsem naivní, ale spíš pitomej.
Pak se diví, když jí na to konto žádám o klíče od svého bytu přesto, že tu má ještě nějaké věci. Říkám "já vím, ale není problém se se mnou domluvit a až je budeš budeš chtít, můžeš si pro ně přijet – já ti je připravím, k výtahu...". Prý to není moc vtipné. Má pravdu, to teda není. Skoro to vypadá, jako bychom se nerozešli v dobrém.